Práce je luxus, který si nemohu dovolit

Práce je luxus, který si nemohu dovolit 

by Annamina, 25. června 2025 

Tak se podívejme, jaké to dnes je, najít si nějaké to zaměstnání. Nejprve je třeba se porozhlédnout v nejbližším okolí. Aby to člověk měl do práce blízko, aby neprojezdil víc benzínu, než si vydělá, aby mohl cestou domů skočit pro rohlíky a mléko, a když má štěstí, tak třeba i na oběd domů místo do kantýny. Taková představa je přímo idylická. A jak jí dosáhnout?

Ušetřit čas a náklady na dopravu do zaměstnání? To jsem už dávno dovedla k dokonalosti. Můj pracovní stůl je na krok od kuchyňské linky. Pohodlně tak jednou rukou zapnu sporák a dám vařit brambory, druhou zas protahuju korálek gumičkou. Odmývání nádobí beru jako příjemnou rozcvičku při povinné dopolední pauze. Dělám totiž rukama, sedím shrbená u stolu, mezi korálky, kleštičkami a ketlovacími nýty.

Svou práci bych za nic na světě nevyměnila, snad jen za trochu víc jistoty. Poslední dobou začínám i já pociťovat nedostatky, které už zdaleka nemohu ovlivnit. Říká se tomu všeobecná krize.

Jeden  moudrý galerista se kdysi pousmál nad mou zálibou ve tvorbě bižuterie. Ale nakonec uznal, že ženská marnivost tu byla, je a bude, co svět světem stojí, a tudíž jsem si své zaměření zvolila chytře. Jenže po dvaceti letech je doba jiná. Galerie, pokud člověk nemá vlastní, už dávno nefungují jako dřív. Vlastně nevím, jestli kdy vůbec někomu fungovaly. Mně tedy ne, ale to je na jiný příběh.

Tak kde že se to nacházíme? Ach ano, u mého pracovního stolu v kuchyni, někde mezi bramborovou kaší a rokajlovými perličkami. Co mi tedy funguje a co nikoliv?

Především se podívám zpět na své dosavadní zkušenosti z pracovního života. Zakládám si na tom, a možná až příliš, že nemám žádné, opravdu žádné zkušenosti z práce v továrně, v klasické firmě, nedej bože ve státní správě nebo v nějaké té korporaci. A zakládám si na tom proto, že to pro mě zatím vždy byla výhoda, nikoliv handicap.

Na trhu práce v České republice jsou přibližně tři možnosti. Tou první je státní zaměstnanec. V drtivé většině jsou to lidé loajální momentálnímu režimu, netáhla, pro soukromý sektor nepoužitelní. Je takřka neprůstřelné se mezi ně dostat, dobrá místa jsou rezervovaná takzvanými kamarádšofty. Za druhé – korporátní okruh. Na vysokých pozicích, od vedoucího po ředitele, obsazený psychopaty nebo sociopaty, vydávajícími se za odborníky. Tihle dravci nesnesou mezi sebou nebo ve svém okolí žádnou konkurenci. Hrabou jen pro sebe a většina jim podřízených zaměstnanců finančně a psychicky strádá. Špičkově ovládají způsoby, jak se dá po zádech druhých přijít k velkým penězům. Staří a zkušení jsou jen tak dobří na podřadná místa. A pak tu máme malé soukromé firmy. Z hlediska lidskosti a výdělku dobrý kompromis. Jenže těm právě oba dva tábory poslední dobou nejvíce hází klacky pod nohy, a tak jich je čím dál méně, protože v poslední době zápasí o holé přežití.

Čím dál víc se ptám sama sebe: proč to tak vnímám? Není to jen obranný mechanismus? Ve skutečnosti zakrývám fakt, že se mi nikdy nepodařilo do takového prostředí proniknout legální cestou. Poslala jsem někdy životopis, byla pozvána na pohovor a přijata? V tom lepším případě se firma ozve, projeví špetku slušnosti a ukončí vaši nejistotu nějakou tou univerzální odpovědí typu "děkujeme, vybrali jsme jiného kandidáta". V tom horším neodpoví vůbec a vy čekáte. A čekání, to je zvláštní stav: mezi nadějí a trapností.

Takže co mi tedy funguje, když ne tohle?

Děkuji pěkně, že takové martyrium nemusím zažívat příliš často, ovšem čas od času se mu stejně nevyhnu. A zrovna teď se, zdá se, nacházím přesně v té fázi. Tedy fáze první: hledání zaměstnání v nejbližším okolí, odesílání životopisů, nějaký ten cvičný pohovor. A už jsme zas někde mezi "nikam nezapadám" a "vezmu cokoli, kde za práci skutečně zaplatí". A vlastně si to mohu dovolit. Posledních deset let totiž funguji na volné noze, což zní svobodně a hrdě, dokud má člověk na složenky a nemusí to vysvětlovat úřednici na pracovním úřadě nebo náborové personalistce, sešněrované korporátními tabulkami.

Sice nezapadám do klasického schématu: zaměstnanec–zaměstnavatel, pracovní smlouva, výplatní páska, pracovní doba od–do, stravenky, třináctý plat, dovolená, nemocenská a ty ostatní věci, které člověk pozná většinou až tehdy, když o ně přijde. Ale právě proto se můžu pochlubit zkušeností, která je z mého úhlu pohledu jedinečná. "Jenže co když si to všechno jen idealizuju?" Co když ve skutečnosti nejsem obdivuhodně svobodná, ale zoufale neuchopitelná? Co když je ta moje zkušenost spíš tragikomická než jedinečná? Vždyť jsem ochotná vzít i práci, kterou by jiný nevzal ani za nic, a ještě se u toho tvářit kompetentně.

Vlastně ani nevím, jestli něco jako práce existuje. Po zkušenostech posledních pár měsíců mi to přijde jako nějaké sci-fi. Definujme si, co je to práce. Podle mě je to čas vyhrazený na soustředěnou činnost. Pracovní doba trvá většinou osm hodin, někdy dvanáct. Většinou jde o denní směnu od sedmi do tří s poslední pauzou na oběd. Někdo má to štěstí, že má směnu odpolední, nedej bože noční. Až na pár výjimek nemám s takovým zaměstnáním zkušenost a vypadá to, že ani v nejbližší době mít nebudu. Nemám totiž k dispozici ten luxus osmi hodin práce v kuse na oltář nějaké soustavné činnosti. Naposledy jsem ten luxus zažila někdy v devadesátých letech na brigádě, když jsem zlatila reliéf u soukromníka. Moc ráda na to vzpomínám… nádhera. Máte před sebou dva vozíky smaltu a berete do ruky vázičku za vázičkou, lehce namáčíte štětec do zlata a kroužíte po skle. Čas pomalu plyne za zvuku nějakého ukřičeného rádia, nemusíte nikam chodit, ani telefonovat, ani psát e-maily, jen si ho příjemně krátíte klábosením s kolegyní sedící přímo naproti vám u stejného stolu. Zažili jste někdy práci, kde vám těch osm hodin neuvěřitelně pomalu utíká? Luxus k nezaplacení. Nebo ještě lépe – čas utíká tak pomalu, že jedním okem hypnotizujete velkou hodinovou ručičku, a ta ne a ne udeřit pauzu na svačinu. Čas se vleče tak strašně pomalu, že se zdá nekonečný. I ta vlezlá píseň z rádia je nekonečná a slyšíte ji dnes už asi popáté. Práce leží líně před vámi a jediná možnost, kterou máte, je ji udělat, jinak se domů nedostanete. Tak tohle jsem nezažila snad dvacet let!

Vlastně ani nevím jestli něco jako práce existuje. Po zkušenostech posledních pár měsíců mi to přijde jako nějaké sci-fi. Definujeme si co je to práce. Podle mě je to čas vyhraněný na soustředěnou činnost. Pracovní doba trvá většinou osm hodin, někdy dvanáct. Většinou jde o denní směnu od 7 do tří s poslední pauzu na oběd. Někdo má to štěstí, že má směnu odpolední nedej bože noční. Až na pár výjimek nemám s takovým zaměstnáním zkušenost a vypadá to, že ani v nejbližší době mít nebudu. Nemám totiž k dispozici ten luxus osmi hodin práce v kuse na oltář nějaké soustavné činnosti. Naposledy jsem ten luxus zažila někdy v devadesátých letech na brigádě, když jsem zlatila relíf u soukromníka. Moc ráda na to vzpomínám.... nádhera. Máte před sebou dva vozíky smaltu a berete do ruky vázičku za vázičkou, lehce namáčíte štětec do zlata a kroužíte po skle. Čas pomalu plyne za zvuku nějakého ukřičeného rádia, nemusíte nikam chodit ani telefonovat ani psát e-maily jen si ho příjemně krátíte klábosenim s kolegyní sedící přímo naproti vám u stejného stolu. Zažili jste někdy práci, kde vám těch osm hodin neuvěřitelně pomalu utíká? Luxus k nezaplacení. Nebo ještě lépe, čas utíká tak pomalu, že jedním okem hypnotizujete velkou hodinovou ručičku a ta ne a ne udeřit pauzu na svačinu. Čas se vleče tak stašně pomalu, že se zdá nekonečný. I ta vlezlá píšeň z rádia je nekonečná a slyšíte ji dnes už asi po páté. Práce leží líně před vámi a jediná možnost kterou máte je ji udělat, jinak se domů nedostanente. Tak tohle jsem nezažila snad dvacet let! 

Vlastně ani nevím, jestli něco jako práce existuje. Po zkušenostech posledních pár měsíců mi to přijde jako nějaké sci-fi. Definujme si, co je to práce. Podle mě je to čas vyhrazený na soustředěnou činnost. Pracovní doba trvá většinou osm hodin, někdy dvanáct. Většinou jde o denní směnu od sedmi do tří s poslední pauzou na oběd. Někdo má to štěstí, že má směnu odpolední, nedejbože noční. Až na pár výjimek nemám s takovým zaměstnáním zkušenost a vypadá to, že ani v nejbližší době mít nebudu. Nemám totiž k dispozici ten luxus osmi hodin práce v kuse na oltář nějaké soustavné činnosti. Naposledy jsem ten luxus zažila někdy v devadesátých letech na brigádě, když jsem zlatila reliéf u soukromníka. Moc ráda na to vzpomínám... nádhera. Máte před sebou dva vozíky smaltu a berete do ruky vázičku za vázičkou, lehce namáčíte štětec do zlata a kroužíte po skle. Čas pomalu plyne za zvuku nějakého ukřičeného rádia, nemusíte nikam chodit, ani telefonovat, ani psát e-maily – jen si ho příjemně krátíte klábosením s kolegyní sedící přímo naproti vám u stejného stolu.

Zažili jste někdy práci, kde vám těch osm hodin neuvěřitelně pomalu utíká? Luxus k nezaplacení. Nebo ještě lépe: čas utíká tak pomalu, že jedním okem hypnotizujete velkou hodinovou ručičku – a ta ne a ne udeřit pauzu na svačinu. Čas se vleče tak strašně pomalu, že se zdá nekonečný. I ta vlezlá písnička z rádia je nekonečná a slyšíte ji dnes už asi popáté. Práce leží líně před vámi a jediná možnost, kterou máte, je ji udělat – jinak se domů nedostanete. Tak tohle jsem nezažila snad dvacet let!

A co je teda můj převládající zážitek?

V posledních deseti letech se mi nějakým zázrakem podařilo skloubit podnikání a péči o dva malé kluky. Vlastně to považuji za ideální období – nemusela jsem si během rodičovské dovolené platit povinné zálohy a práci z domova, tedy výrobu bižuterie a komisní prodej, jsem si pohodlně zorganizovala. Možná až příliš pohodlně. Protože, jak už to tak bývá, co jednou začne fungovat, toho se člověk nechce jen tak vzdát. A tak mi to zůstalo až dodnes. Těžko si člověk zvyká na to, že by se měl podřizovat cizí vůli – a ještě za zlámanou grešli. A nejde mi na rozum, jak někdo může podnikat, a přitom být tak beznadějně neefektivní. Jasně, není to moje věc. Ale nemohu si pomoct – lidé si vlastně ani nechtějí nechat pomoct. Chtějí mít nad vámi moc.

Neříká se mi to nahlas lehce, ale začal mi nejspíš chybět pocit, že někomu pomáhám, pod někoho spadám. Alespoň na chvíli, na okamžik se zbavit toho pocitu, že nesu za všechno odpovědnost. Vyměnit svůj čas za... a aby to nebylo tak jednoduché, máme tu peníze. Bez nich to nejde. A s nimi... někdy ještě hůř. Měla bych se přece dostat k tomu, co je to vlastně opravdová práce. A podle mě je to ta, kterou děláte zadarmo. Jsem doma hlavně proto, že se už čtvrtým rokem starám o svého mladšího syna – je diabetik. Hlídám glykémie, počítám sacharidy, nastřeluji senzor, napichuji kanyly, dobíjím mobily a inzulinovou pumpu. Žiju ve střehu. V permanentním napětí z hypoglykémie.

Můj pracovní prostor? To je dopoledne od osmi do dvanácti, kdy je ve školce. Ale i tehdy musím být na dosah, s mobilem po ruce, připravená vyrazit. A kdykoli se objeví možnost nějaké práce, jako by to vycítil. Zůstává doma. Sedře se na odrážedle. Upustí si činku na nohu. A když ne to, tak prostě onemocní. Doma je pak deset dní, někdy i víc. A únava? Ta vydrží tři týdny. Těžko se pak prezentuju jako ideální kandidát na jakoukoli pozici. Jsem vlastně absolutně nevhodný kandidát.

Tak proč mám tu potřebu se vůbec někam hlásit?

Protože chci něco víc, než jen přežívat ve víru domácnosti a dětského provozu. Chci dělat něco, co má nějaký přesah, smysl alespoň pro mě. Chci se zapojit, přispět, být vidět. Chci mít ze své práce dobrý pocit. A ano, mám ráda peníze.

V čem teď nacházím vnitřní uspokojení?

V práci, kterou sice oficiálně nemám, ale každý den si na ni hraju. Sednu si ke stolu v kuchyni a obklopím se svými poklady. Jsou to barevné, kulaté, hladké, hranaté, třpytivé, matné, černé, křišťálové, maličké i výrazné korálky. Nekonečné možnosti tvarů a barev. V ten moment se moje kuchyň mění v ateliér. Můj ateliér si vytvářím znovu a znovu každý den. Je to místo, kam se uzavírám, kde mohu volně dýchat. Můj vlastní svět. Můj smysl života a jeho naplnění. Dávno vím, že ateliér není jen fyzický prostor. Je to moje vnitřní útočiště, které se promítá navenek. Způsob, jak mluvím se světem. Jak se vyjadřuji. Jak dávám najevo: "Tady jsem. Tohle umím. Tohle je mé poslání." Jenže v poslední době to není tichá zpráva. Je to spíš zoufalý výkřik. "Všimněte si mě! Sakra, někdo si mě všimněte, nebo se z toho zblázním!" Dělám to, jak nejlíp dovedu. Dotáhla jsem svůj svět k dokonalosti, a přesto to vypadá, že ho nikdo nevidí.

A možná to není jen můj pocit. Možná je to tím, že svět je přehlcený. Zasekaný. Přepnutý. Přeplněný věcmi, které nikdo nepotřebuje – a přitom si bez nich neumíme představit život. Zas a znova se vracím do svého soukromého útočiště. Potřebuju ho, abych se zklidnila a znovu našla svůj střed.

Je to prostor, kde čas nehraje hlavní roli a peníze ztrácejí význam. Je to něco víc, je to manifestace veškeré pozemské hojnosti. Dá se tímto způsobem řídit život? Nevím. Ale vím, že právě tady se mi krásně tříbí myšlenky. Je to čas, kdy je všechno dovoleno. Je to můj odrazový můstek. Z něj se odráží mé sebevědomí. Tady mě nikdo neovládá, nikdo nemá právo mi radit, co je správné a co ne.

Já jsem tvůrkyně. Já si tvořím svůj svět. Svůj šperk. A jen já rozhoduji o tom, které barvy použiju, které se k sobě hodí a které ne. A když se mi jejich kombinace nelíbí, prostě ji změním. A pak znovu. A znovu. Dokud nejsem spokojená.

Občas je dobré udělat výpad do reálného světa. Udělat něco, co má hmatatelný výsledek. Nějakou akci. Taková malá zkušenost bývá skvělou inspirací – a někdy i fackou. O to víc si pak člověk váží toho, co má. A já si právě uvědomila, že už nemůžu zradit to, co jsem si za ty roky vybudovala. V nejhorším budu žít z ruky do huby – ale ty korálky? Ty jsou vlastně dost silný důvod, proč se pořád držet nad vodou.

Upřímně... kdo z vás to má?